V minulosti vládla mezi prostým lidem představa, že matku v šestinedělí ohrožují zlé síly. Proto byla v tomto období i s dítětem izolována od okolí na lůžku v koutě světnice. Připouštěly se pouze krátké návštěvy žen z rodiny a sousedek, které přinášely různé naturálie a pokrmy, jež fyzicky posílily matku a ekonomicky ulevily rodině v době, kdy žena nebyla schopna zastat běžné povinnosti. Nejčastěji se jednalo o silný slepičí vývar, pro jehož donášku šestinedělce vznikl speciální keramický předmět – koutní hrnec, lidově koutňák.
V mém projektu nejde pouze o odkaz na místo, kam byla žena i s miminkem v minulosti ukládána, či na koutní hrnec samotný, ale i o to, jak se téma šestinedělí a prožitků žen v tomto období v současnosti upozaďuje, vytlačuje „do kouta“. Ženy bezprostředně po porodu dnes již nedodržují požadavek striktní izolace a nejsou omezovány množstvím pověr, to však neznamená, že se v tomto období nepotýkají s celou řadou těžkostí. Projekt V koutě je postaven na myšlence, že skrze artefakt koutního hrnce lze sdělovat nejrůznější obsahy: strachy, krize, bolesti, radosti i pocity vděčnosti. Vytvořila jsem proto soubor koutních hrnců ztvárňujících konkrétní prožitky a stavy konkrétních žen v průběhu šestinedělí. Součástí projektu jsou pak i rozhovory s těmito ženami, které jsou důkazem reálných, často palčivých problémů, jimž jsou dnes ženy po porodu vystaveny.
Při tvorbě koutňáků jsem pracovala s napětím mezi tradičním, archetypálním tvarem předmětu na jedné straně a originálním povrchovým designem vycházejícím z výpovědí žen o jejich prožívání šestinedělí na straně druhé. Koutní hrnec se v mém pojetí stává jakýmsi tlumočníkem intenzivní potřeby matek v šestinedělí informovat okolí o tom, co se se ženou v tomto období děje. K primární, praktické a v současné společnosti pozapomenuté funkci artefaktu, tedy nošení polévky šestinedělkám, se tak přidává funkce zcela nová, svou povahou symbolická.